Kníže Václav, jeden z nejvýznamnějších panovníků raného středověku, se stal symbolem české státnosti a křesťanských hodnot. Přestože vládl relativně krátce na počátku 10. století, jeho odkaz přesahuje hranice času a dodnes ovlivňuje českou národní identitu.
Václav se narodil kolem roku 907 jako nejstarší syn knížete Vratislava I. a Drahomíry. Klíčovou roli v jeho výchově sehrála babička Ludmila, manželka prvního historicky doloženého Přemyslovce Bořivoje. Pod jejím vedením se Václav seznámil s křesťanskými hodnotami a získal pro tehdejší dobu mimořádné vzdělání - ovládal čtení a psaní, což bylo mezi panovníky výjimečné.
Po smrti otce v roce 921 se Václav stal formálně knížetem, avšak vzhledem k nízkému věku převzaly vládu jeho matka Drahomíra a babička Ludmila. Skutečná moc přešla do Václavových rukou až mezi lety 922-925.
Jako panovník se Václav zasadil o systematickou christianizaci českých zemí. Zakládal kostely, podporoval duchovní a pozval do země kněze z cizích krajů, kteří šířili křesťanskou nauku. Jeho nejvýznamnějším počinem bylo vybudování rotundy svatého Víta na Pražském hradě, do které nechal převézt ostatky tohoto světce.
Václav byl známý svou zbožností a mravností. Podle dobových svědectví žil téměř jako mnich - postil se, rozdával almužny chudým a osobně se staral o nemocné. Přestože byl mírumilovný, dokázal být při obraně země rázný a nekompromisní.
Nejkontroverznějším aspektem Václavovy vlády byla jeho politika vůči sousednímu Východofranckému království. Po vojenském nátlaku saského vévody Jindřicha I. Ptáčníka se Václav rozhodl uzavřít mírovou smlouvu, která zahrnovala povinnost platit roční tribut výměnou za nezávislost.Toto rozhodnutí vyvolalo kritiku jak mezi současníky, tak později mezi historiky. Někteří v něm viděli pragmatické řešení, které uchránilo zemi před devastací, jiní ho označovali za projev slabosti nebo dokonce kolaborace.
Václav byl zavražděn 28. září, pravděpodobně roku 935, ve Staré Boleslavi. Podle nejrozšířenější verze ho pozval na hostinu jeho mladší bratr Boleslav, který nesouhlasil s jeho politikou. Následující ráno, když se Václav vydal na ranní bohoslužbu, na něj Boleslav zaútočil. Ačkoli Václav zpočátku odolával, byl nakonec zabit členy Boleslavovy družiny.
Motiv vraždy historici připisují mocenskému sporu mezi bratry, odlišným názorům na zahraniční politiku a možná i nesouhlasu s intenzivní christianizací země.
Po třech letech byly Václavovy ostatky slavnostně převezeny do rotundy sv. Víta na Pražském hradě, což představovalo tehdejší ekvivalent kanonizace. Rychle se začal šířit kult svatého Václava jako mučedníka a ochránce české země.
Kult posílil zejména Karel IV., který napsal "Novou historii o sv. Václavu". Pod jeho vlivem se svatý Václav stal nejen náboženským, ale i politickým symbolem českého státu.
Ve 19. století se svatováclavská tradice stala důležitou součástí národního obrození. Bohužel byla později zneužita za protektorátu, což vedlo k určitým kontroverím.
V roce 2000 byl 28. září prohlášen za Den české státnosti, ačkoli rozhodnutí provázely politické spory. Kritici poukazovali na církevní charakter svátku nebo na historické zneužití této tradice.
Svatý Václav zůstává jednou z nejdůležitějších postav české historie. Jeho vyobrazení najdeme na dvacetikorunové minci, jeho sochy stojí na Václavském náměstí i v katedrále sv. Víta. Každoročně se 28. září koná v jeho rodišti Staré Boleslavi Národní svatováclavská pouť.
Přestože jeho historická postava zůstává částečně zastřena legendami, svatý Václav představuje trvalý symbol českých hodnot - víry, spravedlnosti a lásky k vlasti. Jeho odkaz překračuje náboženské hranice a oslovuje všechny, kteří hledají inspiraci v českých dějinách.
